EartH without art is just EH...

Tak trochu psycho...

29. března 2017 v 14:51
Zdravím Smějící se, dneska jsem se nudila v matyce tak jsem začala psát takovou menší povídku.. vůbec nevím co z toho vznikne a jestli ji vůbec dokončím, ale prozatím malá ukázečka.. Snad se bude líbit NevinnýSmějící seS vyplazeným jazykem Pac a pusu vaše K.Líbající


Všechna světla najednou zhasla. Byla hrozná tma. Chtěla jsem rozsvítit, ale mé nohy to očividně nechápaly a místo pohybu směrem k vypínači zůstali stát nehybně na místě. Srdce mi bušilo jak o život a to doslova. Věděla jsem, že brzo umřu a bála jsem se. Sakra!! Tak moc jsem se bála, ale strach je přepych, který jsem si nemohla dovolit. Kdybych podlehla strachu a utekla nikdy bych si neodpustila, že jsem ji nezachránila. Ano! Musím ji zachránit, to je teď to jediné na čem záleží. Nádech, výdech cítila jsem jak se mi pomalu pohnula noha. Dokázala jsem! Levá pak pravá, a už běžím jak o život. Běžím tak rychle jak nikdy, ale ani tak to není dost rychlé. Uběhlo sotva pár vteřin, ale pro mě to byly hodiny, hodiny ne-li dny kdy je moje malá sestřička v ohrožení. Naštěstí vím kde se schovává, protože jsem ji tu schovku sama ukázala. Doufala jsem, že tam bude i teď. Musela! Mé instinkty mě dnes zradit nemůžou. Ne, když jde o ní. "charlie!! Charlie?! Srdce mi úlevou nadskočilo když jsem slyšela její úlevné zvolání "Mischeel!! Ty jsi mě našla. Bála jsem se". "Pšš už se nemusíš bát" volala jsem na ni a plakala štěstím, že je v pořádku. Modlila jsem se , aby to tak zůstalo napořád. Běžela mi naproti, ale z ničeho nic se zastavila. Věděla jsem přesně co vidí, její zděšený výraz toho dost napovídal. Jediné co jsem zvládla zašeptat bylo "Běž" Byla jsem ráda, že mě výjimečně poslechla. Teď už jen budu doufat, že to chce mě a jí nechá odejít. Ucítila jsem tupou bolest v hrudi a sesypala se k zemi. Jediné co jsem si teď přála bylo umřít rychle. Mé přání, ale nebylo vyslyšeno a stal se přesný opak jako by mi někdo skrz naskrz probodával hrudník nožem, ale žádný nůž, ani krev jsem neviděla. Najednou mi proběhl mráz po zádech při zjištění, že na mě neutočí fyzicky, ale psychicky...
 

Přemýšlím..

27. prosince 2016 v 13:59
Přemýšlím nad tím jak je mmožné, že všechno tak rychle uteče.. Jak to, že se na něco těšíme a potom když to konečně příjde tak si to neumíme ani užít? Jak to, že když konečně nastane ta chvíle na kterou jsme se tak těšili tak sedíme na mobilech dokud nepomine a pak si stěžujeme, že žijeme v uspěchané době! Přitom si za to všechno můžem jen my.. nikdo jiný. Je jen na nás jaký bude náš život! A proto dělejte co chcete! Oblíkejte si co chcete! Myslete na ostatní, ale nezapomeňte myslet i sami na sebe! Zbytečně se nestresujte a užívejte si života! Ať potom nebrečíte, že jste za svůj život nestihli nic z toho co jste stihnout chtěli... pac a pusu vaše K.Líbající

Kam dál

Reklama